Venezuela si získala neustálou pozornost světových médií. Bohužel za to nemohou krásy této země, ale její finanční a politická situace. Podíváme se na to, jak se z prosperující demokracie s ohromným nerostným bohatstvím může stát diktatura, kde téměř celá populace žije v neuvěřitelné chudobě.

Zlaté časy

Venezuela byla nejbohatší zemí Jižní Ameriky. Od roku 1958 se mohla pyšnit demokracií, která byla na kontinentu výjimkou. A byl to velmi znatelný rozdíl, protože právě demokracie, stabilita a nerostné bohatství přivedlo Venezuelu až na vrchol.

Venezuela byla dávána za příklad ostatním zemím. Tato země ukázala, že demokracie v Jižní Americe může fugnovat velmi dobře a její podpora stojí za to. Ilustrací mohou být články New York Times jako Venezuela – dobré časy a Demokracie ve Venezuele.

Cena ropy šla během krize v arabském světě 70. let do neočekávaných výšin. Během arabsko-izraelské války se ropa vyšplhala ze 3 dolarů až na 11 dolarů za barel a později a ke konci 70. let se vyšplhala až ke 30 dolarům. To byl finální krok, který udělal z Venezuely nejbohatší zem kontinentu. Celý stát prosperoval a vše se dalo financovat ze zisků z ropy.

Snad to byla chamtivost, snad nedostatek prozřetelnosti, který vedl k vytvoření ohromné bubliny. Ta stála na ceně ropy. A ke konci 70. let se stát rozhodl přistoupit ke znárodnění ropného průmyslu, což se později ukáže jako obrovská chyba.

Čím výš vystoupáš, tím déle budeš padat

V 80. letech pak přišel radikální pokles ceny ropy. Levné půjčky, které si země brala, protože je mohla snadno splácet, se najednou splácet nedaly, protože hlavní příjem země byl postaven na ropě. Venezuela se tak ocitla na počátku dlouho trvající finanční krize.

To dobře ilustruje pád hrubého domácího produktu. V roce 1998 totiž hrubý domácí produkt země klesl až na úroveň z roku 1963. V této době již většina země žila v chudobě (cca 66 % obyvatelstva) a inflace dosáhla 100 % (ročně) v roce 1996. Těžko si ve stabilní ekonomice dnes člověk představí, že všechny jeho peníze přes rok ztratí polovinu hodnoty. V roce 1992 také proběhly dva pokusy o násilné převzetí moci v zemi a obou z nich se účastnil budoucí prezident Chávez.

Tento masivní úpadek ekonomiky rozpoutal společenské nepokoje a dále destabilizoval dříve bezpečnou zemi. Zde se jasně ukazuje fakt, že řídit svou ekonomiku pouze podle jediné komodity je neuvěřitelně riskantní. Podobnému problému se dnes snaží v Saúdské Arábii čelit Mohamed bin Salmán, který se například snaží zapojit ženy do veřejného života, privatizovat ropný průmysl a vytvořit tak zemi, která není naprosto závislá na jediné surovině. Je zatím ovšem nejasné, jak jeho snahy dopadnou a zda se opravdu snaží nasměrovat Saúdskou Arábii směrem k větší nezávislosti na ropě.

Chávez prezidentem

Co se Hugu Chávezovi nepovedlo vojenským převratem, zvládl ve volbách a stal se v roce 1998 hlavou Venezuely. Hned o rok později vytvořil novou ústavu. Chávez nastoupil cestu směrem k hlubšímu socialismu a výrazně se zasadil o zlepšení podmínek nejchudších vrstev, což se ukázalo později jako kritické. Když se jej jeho oponenti snažili odstavit od vlády, tak chudá část populace přispěchala na pomoc a pomohla udržet Cháveze u moci.

Chávez ovšem neudělal téměř nic proto, aby snížil závislost země na ropě. Během jeho vlády nastala například tři měsíce dlouhá generální stávka, do které se zapojila i státní ropná společnost, což vyústilo v další radikální pokles hrubého domácího produktu o 26 %.

Ke konci své vlády měl Chávez rakovinu a už nebyl schopen vykonávat svou funkci, což přivedlo Venezuelu na další politické rozcestí. Z něj vyšel jako vítěz Chávezův blízký spolupracovník Nicolás Maduro a stal se prezidentem v roce 2013.

Likvidace demokracie

Maduro před sebou neměl lehký úkol, protože země vyžadovala významné reformy a únik z ekonomiky totálně závislé na cenách ropy. Maduro měl ideální příležitost tento krok uskutečnit, protože Chávez před tím reformoval školství, zdravotnictví a další oblasti důležité pro vývoj společnosti. Jenže Maduro žádnou takovou ambici neměl a v roce 2014 spadla cena ropy. Tento pád cen byl pro celou Venezuelu sám o sobě katastrofální, ale Maduro zvolil takovou politiku, že krach celé země urychlil.

V roce 2014 cena ropy spadla ze 110 dolarů za barel na 50 dolarů. Noční můra Venezuely pokračovala a v roce 2015 se cena dostala už na 30 dolarů. V té době už tak chromá ekonomika země nemohla vydržet. A Maduro se místo stabilizace ekonomiky zajímal pouze o to, jak upevnit svou vládu. Zemi zachvátily masivní protesty, když ovládl nejvyšší soud a následně zrušil orgán národního shromáždění, které bylo ovládáno opozicí, a nahradil jej svými lidmi. Toto rozhodnutí spustilo další vlny protestů, při kterých umíraly desítky a stovky lidí.

Madurovi se nakonec podařilo upevnit totalitní zřízení, kde je absolutním vládcem. Moc si drží pomocí ekonomických pobídek. Své nejvěrnější a armádu platí pomocí nastaveného systému, kdy přepočítává bolivary na dolary v poměru 10 : 1. To znamená, že část populace vyvolených má přístup k této směnové politice, a proto zůstávají Madurovi věrní.

Světlo na konci tunelu?

Přes 82 % obyvatel Venezuely žije pod hranicí chudoby. K dnešnímu dni to bude pravděpodobně ještě vyšší číslo. Sankce uvalené na Venezuelu ekonomické situaci výrazně uškodily. Venezuela již není ani dobrým obchodním partnerem, protože země je v naprostém rozkladu pod vládou moci chtivého řidiče autobusu.

Venezuela vsadila na nerostné bohatství a populismus. A ukázalo se, že to byla sázka na špatného koně. Absence stabilních demokratických prvků pak přinesla ještě větší katastrofu. Bohatá demokracie se tak stala chudou, nebezpečnou a totalitní diktaturou.

Pod hrozivou finanční politikou státu svítá malé světýlko na konci tunelu. Mnoho lidí ve Venezuele se obrací k Bitcoinu, protože i přes nestálost své ceny je stále kategoricky stabilnější než bolivar, který ovšem ztratil již většinu své hodnoty. A zde se jasně ukazuje využití kryptoměn v praxi. Jejich síla je v možnosti ochrany obyvatel proti neschopným vládám.