Může hospodářská krize trvat dvě desetiletí? Ano a přesně to se stalo Japonsku poté, co se v roce 1990 objevila japonská ekonomika bublin. Období v letech 1991 – 2000 následovalo po prasknutí bubliny v roce 1986, kdy začaly stoupat ceny nemovitostí a akcií. Následné roky deflace cen v Japonsku a stagnující ekonomický růst se označuje jako „Ztracená dekáda.“

Předchozí díly si můžete přečíst zde:

Historické bubliny 1: Tulipánová horečka

Historické bubliny 2: Bublina South Sea Company 1720

Historické bubliny 3: Mississippi bubble, byla to skutečně bublina?

Historické bubliny 4: Internetová horečka

Japonsko v úpadku

Po 2. světové válce bylo Japonsko zničeno, když po shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki 02. 09. 1945 kapitulovalo. K postupnému „hospodářskému zázraku“ pomohl vznik ministerstva zahraničního obchodu a průmyslu v roce 1949. To kontrolovalo finanční pomoc z USA a koordinovalo spolupráci mezi soukromými firmami a vládou. K postupnému růstu jim přispěla i Korejská válka, kdy Japonsko vyrábělo vojenskou techniku, neboť pro USA bylo velmi nákladné vozit střelivo a zbraně z USA. Muži ze střední a vyšší třídy se stali dělníky. Japonským dělníkům se nabídlo celoživotní zaměstnání, což povzbudilo pracovníky, aby byli pevně loajální ke svým zaměstnavatelům. Ekonomika rostla i v 60. a 70. letech.

Vznik konglomerátů a korporátního kapitalismu

Mnoho společností se spojilo, aby se staly velkými průmyslovými a bankovními konglomeráty nazývanými Zaibatsu. Konglomeráty získaly konkurenční výhodu prostřednictvím kopírování a zlepšování západních produktů a jejich prodeje zpět na západ za nižší ceny. Japonské levné výrobky získaly západní zákazníky a začaly pro americké společnosti představovat vážnou konkurenční hrozbu. Japonský rychlý hospodářský růst umožnil konglomerátům Zaibatsu vyvinout se do ještě větších obchodních konglomerátů nazývaných Keiretsu. Západní kritici to považovali za formu korporátního kapitalismu. Když japonský akciový trh stoupal, Keiretsu si navzájem kupovaly akcie, aby vytvořily rozsáhlou síť křížových podílů.

Rozmach a silná konkurence pro automobilový průmysl USA

Ropná krize a inflace v 70. letech ohrožovaly americké hospodářství a americké automobily. Japonští výrobci automobilů Honda a Datsun (nyní Nissan), se rychle mobilizovali, aby vyráběli a vyváželi malé vozy s nízkou spotřebou paliva, levnější než americké. Kvalita japonských automobilů se velmi rychle zvýšila, zejména poté, co výrobci automobilů začali na výrobu  používat montážní roboty, díky kterým neexistují lidské chyby. Silná konkurence japonských výrobců automobilů přispěla k dlouhodobému poklesu amerického automobilového průmyslu.

Jak se nafoukla japonská ekonomika bublinami?

Koncem 70. let japonské společnosti přidaly výrobu elektroniky. Japonské korporace Keiretsu, jako jsou Hitachi a Sony, kopírovaly a vyráběly kvalitní elektronický hardware potřebný pro rostoucí globální počítačový průmysl. Japonské společnosti brzy získaly výhodu oproti americkým společnostem v oblasti výroby elektroniky a počítačového hardwaru kvůli jejich schopnosti úspěšně konkurovat cenám, za pomoci robotů a levné pracovní síly. Japonsko, s výjimkou mikroprocesorů CPU, dominovalo na trhu všech čipů, desek plošných spojů a dalších komponentů. Během této doby se dokonce obecně věřilo, že japonské Sony a Hitachi nakonec získají společnosti Intel a IBM.

Praktická utopie

Koncem 80. let se Japonsko považovalo za praktickou utopii, protože jeho lidé měli jednu z nejvyšších kvalit života na světě a nejdelší věk dožití na světě. Japonsko se brzy stalo největším čistým věřitelským státem na světě a patřilo mezi země s nejvyšším světovým HDP na obyvatele. Mnoho Američanů se obávalo, že jejich společnost a pracovní síla by se staly zastaralými v důsledku špičkových technologií z Japonska, zejména jejich robotických technologií. Když se japonská ekonomika a akciový trh rozrostly, ve městech Tokio a Osaka bylo postaveno mnoho nových mrakodrapů.

Vznik plnohodnotní mánie a stagnace

Nadšení pro japonský trh s nemovitostmi způsobilo nárůst cen spolu s národními akciemi. V letech 1986 až 1988 se cena komerčních pozemků v širším Tokiu přibližně zdvojnásobila. Ceny nemovitostí stouply na tak vysokou úroveň, že pozemek pod Tokiem stál více, než celá zem ve Spojených státech. V letech 1955 až 1990 se ceny pozemků v Japonsku zhodnotily 70x a zásoby se stonásobně zvýšily. Průměrný dům blízko Tokia v roce 1989 stál více než 2 miliony dolarů. Došlo k rozsáhlým spekulacím a postupně na plnohodnotnou mánii. Na vrcholu japonské bubliny se investoři z celého světa snažili koupit japonské akcie; věřili že stoupání bude pokračovat. Když ceny akcií a nemovitostí stoupaly na stratosférickou úroveň, noví bohatí investoři nakoupili neuvěřitelné množství luxusního zboží a slavných uměleckých děl a dokonce vytvořili uměleckou bublinu.

Konec japonské bubliny

Na začátku 80. let spustil 50 % nárůst japonského jenu recesi. V roce 1986 vláda zavedla program měnových a fiskálních stimulů. V 90. letech vývoj ekonomicky ovlivnily i procesy během bublinového boomu. Když se japonská aktiva v roce 1989 nadále zvyšovala, tvůrci politik se stále více obávali bubliny. Vládní fiskální stimuly v podobě několika bilionů jenů nevedly k oživení ekonomiky a zvýšily státní dluh. Na ochlazení přehřívání ekonomiky zvýšila Bank of Japan úrokové sazby. K recesi přispěla i míra diskontních sazeb stanovených centrální bankou snížena z 5 % na 2,5 % v roce 1987. Vláda chtěla zvýšit poptávku a v reakci na zhodnocení jenu to vedlo k deflaci – snížení cen v ekonomice. V roce 1990 byla zvýšena diskontní sazba na 6% hlavně z důvodu nekontrolovaného růstu cen nemovitostí. To způsobilo oddálení řešení celého problému a vedlo k ztracené dekádě.

Propad na 2 dekády a stále to není růžové

Za necelý rok se japonský akciový index Nikkei propadl o 50 % z přibližně 39 000 na 20 000. Během 15 následujících let se ceny nemovitostí v Japonsku dostaly na třetinu a akciový index Nikkei klesl ze 39 000 na 9 000 bodů. Když se finanční krize rozvinula, vyšlo najevo mnoho podnikových skandálů. Japonská vláda a korporace stále trpí váhou drtivého dluhu, který se nahromadil od konce osmdesátých let.

Po dvou desetiletích je japonská ekonomika stále v poklesu. Příběh o japonské bublině by měl být výstrahou i pro další země. Je to příklad toho, že někdy jsou bubliny aktiv poháněny příliš stimulující měnovou politikou. 

Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ztracená_dekáda_(Japonsko)
http://www.thebubblebubble.com/japan-bubble-economy/