Rozhodně nechci nikoho strašit smrtí, nicméně na mě osobně působí vědomí, že zemřu, velmi motivujícím dojmem. Mohu se plně ztotožnit s výrokem Steva Jobse: „To, že víte, že jednoho dne umřete, je nejlepší způsob, jak se vyhnout myšlenkové pasti, že máte co ztratit. Vy už jste nazí. Není žádný důvod neřídit se tím, co vám říká vaše srdce.“

Úvod

Australská písničkářka a spisovatelka Bronnie Ware strávila velkou část svého života pečováním o umírající a smrtelně nemocné. O svých zkušenostech hovoří v knize Čeho před smrtí nejvíce litujeme, která se stala světovým bestsellerem.

Své postřehy kategorizovala do 5 základních oblastí, kterými se umírající krátce před svou smrtí nejvíce zabývali.

„Škoda, že jsem neměl kuráž žít podle svého a ne tak, jak ode mě očekávali ostatní.“

Slovy Steva Jobse: “Váš čas je omezený, neplýtvejte jím na to, abyste žili život někoho jiného.“

K tomu, abychom se učili, potřebujeme učitele. Můžeme se učit i sami, ale pokud máme dobrého učitele, postupujeme mnohem rychleji. To platí pro jakoukoliv lidskou činnost od hry na klavír až po životní styl. Těmi prvními učiteli jsou naši rodiče, od kterých přebíráme a odkoukáváme to, jak žijí svůj život. V pubertě často volíme jiné životní vzory a později si v ideálním případě vytváříme vlastní styl. Nicméně často nás životní styl není až tak náš vlastní – může být revoltou proti rodičům nebo naopak snahou zalíbit se jim nebo nějakému jinému učiteli. Pokud nenajdeme svůj vlastní „styl“, ať už v životě nebo v jakékoliv jiné činnosti, budeme se cítit neúplně. Můžeme žít stejně jako rodiče nebo jako kdokoliv jiný, ale pouze když to nebudeme jen kopírovat nebo naopak revoltovat proti někomu, ale budeme tak žít, protože to skutečně chceme, budeme šťastní. Nemusíme být za každou cenu originální, ale musí nám to „sedět“.

„Neměl jsem pracovat tak tvrdě“

Špatná zpráva pro workoholiky 😉 Ve své skvělé knize „Dvojí tvář lenosti“ Kateřina Lachmanová ukazuje na workoholismus jako na formu lenosti. Na rozdíl od lenocha „klasického“, který má problém začít něco dělat, rozjet se, lenoch „notoricky přetížený“ má problém se zastavit. Díky této neschopnosti/neochotě se zastavit mu unikají především vztahy nebo spiritualita. Tváří tvář smrti, kterou můžeme chápat jako poněkud vynucené zastavení, „lenoch workoholik“ najednou vidí, co vše mu díky neschopnosti občas se zastavit nebo aspoň zpomalit, uniklo a lituje toho. Samozřejmě, že se tu a tam objeví čas, kdy je potřeba zabrat a věnovat se plně a jen práci, ale je rozdíl, když tato doba představuje nějaký úsek, který má začátek a konec (nebo aspoň přestávku 🙂 a tím, když se protáhne na celý život.

„Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal najevo své city“

K tomu, abychom se sami citově nezraňovali, když chceme dávat najevo své pozitivní city, jich potřebujeme mít přebytek, protože pokud se chceme pozitivně sdílet, ale necítíme své pozitivní emoce dostatečně silně, často to dopadne tak, že naše pozitivní naladění rychle zmizí v oblaku šedi. Možná se pletu, ale mám pocit, jako kdybychom měli větší tendenci sdílet ty negativní pocity, což je samozřejmě pochopitelné z toho pohledu, že jejich sdílení funguje z části jako terapie.

V jedné knize o randění jsem četl, že proces seznamování často probíhá tak, že si dva lidé vzájemně sdělují svá traumata, což je vtipné a poučné zároveň. Na sdílení negativních pocitů není nic špatného, ale většina lidí ke konci života lituje spíš toho, že málo sdíleli to pozitivní. Jako kdyby hovořit o tom negativním bylo pro nás nějak jednodušší 🙂

Zkusme tedy nyní v době adventu vědomě zasdílet něco pozitivního. A pokud na to nejsme zvyklí, tak buďme opatrní, aby nás zpětná reakce nepříjemně nepřekvapila. Je dost možné, že pokud naše naladění bude upřímné, zpětná reakce bude pozitivní.

„Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli“

Říká se, že okolo 80 % toho, co v životě nejvíc řešíme, leží ve vztazích, ať už jde o vztahy přátelské, rodinné nebo pracovní. Dokonce hodně čistě obchodních vztahů je ovlivňováno přátelskými nebo opačnými vazbami. Pokud žijeme v přátelském prostředí, ze kterého můžeme čerpat sílu, lásku a inspiraci, rosteme. Je jedno, jestli jde o dobře fungující rodinu nebo „jen“ partu přátel. Možnost sdílet se s ostatními je jedna ze základních lidských potřeb; ukazuje na to, že jsme vzájemně propojeni mnohem více, než si myslíme.

„Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější“

K tomu, abychom byli šťastní, nepotřebujeme být bohatí. To je možná poněkud divně vyhlížející věta v článku v rubrice Bohatství, ale je pravdivá. Šťastní můžeme být právě teď, což už může vyznívat téměř jako fráze pro ty, kteří nějakou dobu listují v literatuře o seberozvoji, ale je to pravda. Bronnie používá slovo „dovolit,“ které mi zní moc hezky. Chce to trochu citlivosti, abychom ten pocit dokázali zachytit.

F.M. Dostojevskij prý říkal, že štěstí nespočívá ve štěstí, ale v jeho dosahování. S tím nesouhlasím. Štěstí, pocit štěstí je cenný sám o sobě a pokud jsme jej už někdy v minulosti cítili, můžeme si na něj kdykoliv vzpomenout a nemusíme čekat, až jej „dosáhneme.“ Ten pocit může být dost nezávislý na naší zevní situaci a – paradoxně – pokud jej dokážeme udržet i ve velmi těžké zevní situaci, dovolíme si jej, ona se tím zlehčuje, prosvětluje…

Závěrem – Další doporučená a motivující literatura o smrti

Stephen Levine: Žijte naplno

Steven stejně jako Bronnie Ware doprovázel mnoho let umírající. Došel k závěru, že smrt až příliš často zastihuje lidi nepřipravené. Viděl dokonce i dlouhodobě nemocné pacienty, kteří měli dost času na to, aby „dali své věci do pořádku“ a vyrovnali se smrtí, jak naříkají, že jsou nepřipraveni. Proto vymyslel roční program, takový experiment, ve kterém se chováme tak, jako kdyby nám zbýval už jen jeden rok života. Dotýkáme se jen toho, co nám dává skutečný smysl. Blíže viz jeho kniha Žijte naplno.

Anton Grosz: Dopisy umírajícímu příteli

Toto je moc hezká knížka pro „zápaďany“. Velmi srozumitelnou formou předává tibetské učení o smrti a umírání.

Sogyal Rinpoche: Tibetská kniha o životě a smrti

Duchovní klasika.

Zdroje:
Bronnie Ware: Čeho před smrtí nejvíce litujeme
Steve Jobs – výroční projev na stanfordské univerzitě