Pravidelně medituji. Někdy to jde skvěle a já bych chtěl, aby to tak šlo vždy. Zaměřil jsem se na to, jak je možné, že někdy vpluji do meditace tak nějak přirozeně a jindy musím třeba i celou meditaci čekat, až utichne proud myšlenek. Čím to je?

Důvod, proč mi meditace někdy jde od ruky a jindy nikoliv jsem našel v „naladění mysli“. Co si pod tímto pojmem představit? Vypozoroval jsem, že za určitým chuchvalcem myšlenek se skrývá jakoby na pozadí nálada nebo pocit, okolo kterého se točí konkrétní myšlenky a který je nám buď nápomocný, neutrální nebo nás brzdí v tom, co děláme.

Máme zodpovědnost za to, co v nás roste

Psycholog Dalibor Špok tvrdí, že „nikdo z nás nemůže za to, jaké semínko zavane na naši zahrádku“ neboli, jaká nálada se v našem nitru objeví, ale máme podle něj plnou zodpovědnost za to, co v sobě necháme růst nebo naopak, co vytrhneme. Zásadní vliv na kvalitu života pak má to, jaké „naladění mysli“ se rozhodneme kultivovat. V mém případě by to znamenalo se ještě před meditací podívat na to, jakou mám náladu, a pokud by nebyla v souladu s meditací (nebo s čímkoliv, do čeho se zrovna chystáte pustit), snažit se ji ještě před meditací změnit.

Jedná o návyk

Ovládat vlastní naladění, pocit, ve kterém zrovna jsme, nicméně není jednoduché. Často považujeme své pocity za to, co jsme, za nás samé. Když je někdo zpochybňuje, bereme to tak, že zpochybňuje nás samé. Již samotné slovo „ovládat“ může pro někoho znít děsivě. To, že se každý díváme na svět z poněkud odlišného úhlu pohledu, je asi každému jasné. Ale je možné změnit se z pesimisty na optimistu (nebo naopak? 😉 ). Dalibor ve svém článku „Spirála myšlenek“ píše, že to, co považujeme za „osobnostní rys“, je do značné míry prostě fixovaný a dlouhodobě udržovaný návyk. Například na začátku „úzkostné osobnosti“ bylo časté setkávání se s úzkostí, její opakované prožívání a opakování myšlenek s ní souvisejících.

Své duševní prostřední můžeme měnit

Ačkoliv psychologové bývají velmi opatrní v hodnocení emocí, Dalibor se nebojí hovořit o špatném návyku, doslova říká, že pokud jsme se něco naučili špatně, například opakovaně prožívat úzkost, můžeme se to nyní naučit lépe. Nemyslím lépe prožívat svou úzkost, ale místo úzkosti prožívat ve stejných nebo podobných situacích, když ne přímo odvahu a důvěru, tak alespoň klid.

Ochota se změnit

Změna je opravdu možná, ovšem za jednoho velmi zásadního předpokladu – pokud chceme. Dalibor hovoří o ochotě změnit se jako o nejdůležitějším faktoru změny. Často se držíme vzorců, které jsou sice nefunkční, ale jsou naše, jsme to my a „to prostě nezměníme“. Co by nás mohlo motivovat ke změně? Osobně si myslím, že za nedostatečnou ochotou se měnit stojí malé pochopení toho, v jak nešťastné situaci vlastně jsme. Pokud prožíváme pocity jako například úzkost, často si ani neuvědomujeme, že bychom mohli prožívat něco jiného a už vůbec ne, že pokud tento svůj sklon k prožívání úzkosti nezměníme, budeme ji velmi pravděpodobně prožívat po zbytek svého života.

Malé krůčky

Změny v našem vnitřním naladění, pokud mají být trvalé, se obvykle nedosahují naráz. Také se nám může přihodit, že se o změnu snažíme až příliš. Pak je naše hlava plná pozitivních myšlenek, o kterých zbytek těla tak nějak neví. V takovém případě může pomoci práce s dechem nebo tantra. Každopádně je velký rozdíl mezi opravdovou změnou a pouhým potlačením emocí, které „nechceme“. Měnit vnitřní prožívání je i o hledání a nalézání pro nás přirozeného tempa, ve kterém se měníme.

Závěr

Čím častější bude naše zkušenost se změnou vnitřního naladění, tím poroste naše schopnost jej měnit a tím častěji budeme prožívat to, co opravdu prožívat chceme.

Zdroje: psychologie.cz a vlastní praxe 😉