Osobní rozvoj je spojen s určitým vědomým přístupem k životu i k sobě samému. Toto vědomí nám otevírá nové možnosti vnímání. Mění nás i to, jak vidíme sebe a ostatní…
„Opravdovým zdrojem poznání je omyl.” – Karel Čapek
Jak být sám sebou
Člověk má v životě mnohdy chuť být lepší. V lepším případě pro to něco začneme dělat, v horším si na něco začneme hrát. Je asi přirozené, že se před druhými snažíme vypadat šťastnejší a bezstarostnější. Je ale nepřirozené, když tato snaha přeroste v něco víc. Když začneme lhát sami sobě.
Je normální dělat chyby
V úvodu byl zmíněn vědomý přístup k životu. Mít otevřené oči znamená také vidět své vlastní chyby. Jde spíš o to, jak se k jednotlivým věcem v životě umíme postavit. Mladí lidé mají tendenci usilovat ve svých záležitostech o dokonalost, zatímco po sérii zkušeností již člověk, poučen mnohým úsilím z minulosti, podvědomě hledá cesty, které ho do cíle dovedou s menším vynaloženým úsilím.
Obecně vzato si však každý z nás časem u sebe sama zvykne na určitý standard. Své chování považuje za správné. Málokdo totiž jedná tak, že by si na konci každého dne sčítal, co udělal špatně. Tím se nemyslí něco si vyčítat, ale poučit se. Obvykle to tak není, to si spíše vzpomeneme na druhé, kteří nám řekli, nebo v naší přítomnosti udělali, nějakou tu hloupost.
Vidět chyby u druhých je totiž mnohem snazší. Dokážeme si ale připustit, že to, co vidíme, může být poněkud zkreslené našim vlastním filtrem?
Každý má svůj příběh
Když jsme před časem vydali článek o Jaroslavu Duškovi, mohli jste v jeho Toltéckém učení mimo jiné zaznamenat jednu pozoruhodnou pravdu. Každý člověk má svůj osobní příběh. Hrajeme hlavní roli ve svém “filmu”. A není snad v očích diváka hlavní postava filmu vždy o něco “lepší”, než ostatní filmové postavy? I když jde o příběh o nějaké ne zrovna kladné postavě. Dokonce i v případě, že se vyloženě jedná o osudy padoucha či zlého člověka, stejně se nám chování hlavní postavy filmu zdá mnohem víc omluvitelné. Už jsme se do ní takzvaně vžili.
Stejně tak každý z nás hraje hlavní roli ve svém životě a ve své mysli má proto vůči svým chybám vybudovanou toleranci. Nikdo neříká, že byste se měli z každé chyby nějak více vinit, než dosud. Zdravá sebereflexe však představuje jeden z předpokladů pro osobní rozvoj. A totéž platí pro vnímání jiných lidí.
Co nám vadí u jiných
Článek jsem nazval poměrně odvážným sdělením, se kterým se každý nemusí umět ztotožnit. Ono to skutečně nemusí vždy platit. Jisté však je, že když vás u někoho nějaká vlastnost vyloženě irituje. Když máte pocit, že se z dané osoby vzteky postavíte na strop, asi to nebude náhoda. Z psychologického hlediska však máte kdykoli dokonalou šanci něco změnit. Vždy máte k dispozici jeden den – tedy dnešek. Rád bych tedy tento článek zakončil optimistickým sdělením, že je jedno, jakých chyb se dopouští někdo jiný, nebo vy sami jste se dopustili ještě včera. Vždy je šance na změnu.
Závěr
Jsme tím, co nám nejvíc vadí u jiných. Pokud se třeba zrovna vy na někoho právě zlobíte, popřemýšlejte o tom, zda za to skutečně může daná osoba tak moc. Možná zjistíte, že vůbec není taková, jak ji vidíte vy. Je však jen na vás, jestli to umožníte. Taktéž je jen na vás, jestli si dovolíte být sami sebou, nebo jestli se vaše hlavní postava uvidí oním zkresleným pohledem, který téměř nepřipouští pochybení. Čím více se však člověk uchýlí k tomuto zkreslenému obrazu své osoby, tím více se stává náchylný k tomu, že ho vlastní nedostatky nutí nacházet chyby u ostatních.
