Ekonomické stimuly vyplývají z fiskální nebo měnové politiky. Proto je dle toho i rozlišujeme – měnová stimulace a fiskální stimulace. V dnešní době se jedná o téma, které patří mezi ty relevantní, a proto si určitě zaslouží naši pozornost. Navíc to souvisí s dalšími tématy, na které jsem již mnoho textu zpracoval. Například s úrokovými mírami, inflací a kvantitativním uvolňováním.
Zkuste dřívější vzdělávací článek na Volume Profile (objemový profil) – jeden z nejužitečnějších nástrojů
Co jsou ekonomické stimuly?
V obecné rovině chápeme ekonomické stimuly jako snahu vlády podpořit ekonomickou aktivitu soukromého sektoru. Leč ekonomické stimuly nemusí iniciovat pouze vláda, ale i centrální banky. Proto se v ekonomii stimulem rozumí pokusy o stimulaci ekonomiky pomocí měnové politiky nebo fiskální politiky.
Analogie pro stimuly jsou biologické procesy, kdy konkrétní stimul vyvolá očekávanou reakci. Když chce tedy vláda zvýšit HDP, prostě využije nástroje, které budou stimulovat růst výstupu ekonomiky. Pro centrální banku platí to samé. Mají celou škálu nástrojů, díky kterým mohou povzbudit soukromý sektor k investicím a spotřebě.
Ekonomické stimuly jsou něco relativně nového, co se v mohutné míře začalo praktikovat až po druhé světové válce. Jde ale spíš o tu „moderní“ formu. Pravda je taková, že různé stimulace ekonomik prováděli i monarchové v novověku (počátek v 15. století). Vlastně můžeme jít ještě dál, protože již za dob Římské říše existoval dostatečně silný byrokratický aparát, který se snažil o stimulaci ekonomiky skrze fiskální politiku.
Zkuste dřívější vzdělávací článek na Quantitative easing (kvantitativní uvolňování) – jak tento nástroj centrálních bank funguje?
Doktrinální základ pro ekonomické stimuly – John Maynard Keynes
Moderní ekonomické stimuly mají svůj původ v doktríně Johna Maynarda Keynese (Keynesiánská ekonomie), kterou kodifikoval ve 30. letech minulého století v práci Obecná teorie zaměstnanosti úroku a peněz. Keynes byl až do konce 20. let minulého století příznivcem klasické ekonomie, což bylo tehdy u západních akademických ekonomů vcelku standard. S finanční krizí z roku 1929 přišlo ale jisté rozčarování.
Keynes tehdy zcela zanevřel na „neviditelnou ruku“ trhu a v reakci na to zpracoval úplně novou doktrínu. V jeho dobách se zcela věřilo, že státní zásahy nadělají více škod než užitku a trh v dlouhém období vše vyřeší. To mělo základ u klasických a neoklasických ekonomů. Na začátku 30. let minulého století si však uvědomil, že dlouhodobá bída přináší ukrutné strasti a otevírá vrátka například marxismu.
Proto navrhl téměř okamžitá řešení, z čehož vyplývá jeho nejznámější rčení „In the long run we are all dead“. Mimochodem, tenhle jeho citát je dle mého názoru velmi často špatně interpretován a to dokonce i některými akademiky. Ve svém díle každopádně dost textu věnuje svým pohnutkám, které ho k vypracování vedly.
Musím zde zdůraznit, že Keynes nebyl žádný levičák, jak je mu dost často přisuzováno. Moc dobře si uvědomoval konsekvence své doktríny, ale krize z roku 1929 ho přivedla k názoru, že nestačí čekat, až za několik desítek let trh vše sám vyřeší.
Vytvořil proto pragmatickou doktrínu, která byla ve své podstatě vskutku racionální. Cílem bylo pouze trhu pomoci v těch nejtěžších dobách. Bohužel se jeho práce stala argumentem pro extrémní nadužívání stimulační politiky, což vede k extrémnímu růstu veřejného dluhu.
Zkuste dřívější vzdělávací článek na Risk-on a Risk-off – jak poznat sentiment trhu a proč je to užitečné?
Fiskální stimulace ekonomiky
Dle Keynesiánské ekonomie je recese nebo krize způsobena nedostatkem poptávky. Poptávka je sama o sobě základním regulačním mechanismem. Keynes se totiž domníval, že nedostatečná poptávka ze strany soukromého sektoru nemá vždy racionální opodstatnění. Základem jsou spíš hodně negativní emoce hraničící s depresí a velmi špatných očekáváním.
Díky tomu se v ekonomice vytvoří nový rovnovážný výstup na nižších hodnotách. Zatímco rovnovážná úroveň nezaměstnanosti se posune směrem nahoru. Takový stav může trvat mnoho let. Stát ale může nedostatek poptávky soukromého sektoru nahradit vyššími vládními výdaji. Jednoduše řečeno začne sám v ekonomice participovat, třeba v podobě zakázek u soukromých firem.
Nakupování státu (fiskální expanze) je vizualizována na přiloženém ASAD modelu. Poptávková křivka (AD) se posune doprava, díky čemuž se zvýší výstup ekonomiky (Y). Zároveň vzrostou ceny, takže příjmy jsou vyšší. Díky tomu může soukromý sektor najímat větší pracovní sílu a mzdy rostou. Tím se tudíž docílí i plné zaměstnanosti, která je ale dost obecně definovaná.
Ekonomická stimulace může probíhat i formou snižování daní. Zde tudíž stát nenahrazuje poptávku soukromého sektoru, ale přímo jej povzbuzuje. Leč přirozeně má nižší příjmy do státního rozpočtu. Tudíž výsledné náklady mohou být obdobné jako v případě, kdy stát na poptávce sám participuje.
Keynesova doktrína je v tomto ohledu v rozporu s tzv. Ricardiánskou ekvivalencí. David Ricardo patří mezi klasické ekonomy a s touto teorií přišel před více jak 200 lety. Velmi doporučuji Ricardovu práci Zásady politické ekonomie a zdanění. Keynes právě ve své práci Ricarda kritizoval, což není náhoda, protože jeho hypotéza je v přímém rozporu s tím, co vytvořil Keynes.
Když chce stát stimulovat poptávku vyššími výdaji nebo snížením daní, lidé očekávají, že v budoucnu bude muset stát zase daně zvýšit. Jednoduše proto, že se touto politikou příliš zadluží a někde musí vzít prostředky na splacení. Tudíž dle Ricarda ekonomické jednotky místo toho začnou více šetřit, aby tyto vyšší budoucí výdaje zaplatili.
A pokud více spoří, nemohou utrácet. Tudíž je důsledkem, že se stát více zadlužil, ale dlouhodobě ekonomice reálně nepomohl. Obecně se ovšem uvádí, že pro Ricardiánskou ekvivalenci neexistují dostatečné empirické důkazy.
Zkuste dřívější vzdělávací článek na Dluhopisový trh – proč je pro investory tolik důležitý?
Měnová stimulace ekonomiky
Měnová stimulace spočívá v nástrojích měnové politiky. Klasická měnová politika spočívá v kontrolování základní úrokové míry, od které se odvíjí všechny ostatní. Pokud chce tedy centrální banka ekonomice pomoci, skrze operace na volném trhu úrokové míry dostatečně sníží. Tím se povzbudí poptávka po úvěrech, protože budou levnější. A díky úvěrové expanzi roste spotřeba, investice a tudíž i HDP. Zevrubně jsem vliv úrokových měr řešil v dřívějším článku.
Kromě ovlivňování základní (krátkodobé) úrokové míry tu máme nechvalně známé kvantitativní uvolňování (QE). Tento nástroj patří mezi nekonvenční měnovou politiku. Zároveň se jedná o něco relativně nového.
Cílem QE je snížení strmosti výnosových křivek. Respektive i dlouhodobé tržní úrokové míry rapidně klesnou, díky čemuž dochází k mnohem větší úvěrové expanzi. Roste spotřeba, mzdy, investice a HDP. Centrální vláda se taky může více zadlužovat při nízkých úrokových nákladech.
Závěrem
Jak jsem řekl v úvodu, mít povědomí o ekonomických stimulech je nanejvýš důležité. Hlavně kvůli tomu, že se jedná o hlavní příčinu dluhových pastí, ve kterých je čím dál více států. Nyní již víme, že se to v budoucnu neobejde bez negativních konsekvencí. Tudíž je rozumné mít o problematice nějaké to povědomí.
