V dnešním článku si společně zavzpomínáme na velikána českého herectví, autora, skvělého vypravěče, baviče a klauna, ale i bojovníka, nikoli však vojáka. Pána, který měl rád život a lidi, který rozdával radost a smích dospělým i dětem. Člověka milovaného i nenáviděného pro svůj zvyk popisovat skutečnost a kritizovat hloupost a hlupáky, bez ohledu na jejich postavení. Celý článek bude mít tři části, ve kterých vám nejprve přiblížíme historický kontext, ve druhé části se zaměříme na dílo a ve třetí nabídneme, co bychom se od Wericha mohli naučit.

Pan Werich byl optimista a velice moudrý člověk. Jeho život však nebyla jen samá legrace a (jak sám rád říkával) sranda. Narodil se do období válečných konfliktů, do období, kdy se za pravdu zavíralo do vězení. Všude kolem sebe viděl násilí, nespravedlnost a lidskou hloupost. Ta doba se zdá být tak vzdálená a přesto je tak nedávná.

Trocha historie

Když se Jan Werich (celým jménem Jan Křtitel František Serafínský Werich) v roce 1905 narodil, bylo to ještě za Rakouska-Uherska, což byl centralizovaný absolutistický stát s jednotným úředním jazykem – němčinou.

Krátce po narození byl svědkem prvního mezinárodního konfliktu, který skončil až (za 4 roky) koncem roku 1918. Tehdy vzniklo Československo a prezidentem se stal TGM, kterému se určitě budeme věnovat v některém z příštích článků. Jan Werich později na tohoto pána rád vzpomínal.

Jiří Voskovec

Jiří Voskovec byl Werichův kamarád a kolega, se kterým se znal už od dětství. Společně začínali s divadlem a rychle se stali hlavními postavami Osvobozeného divadla, kde velmi úspěšně působili až do roku 1938, kdy bylo divadlo zavřeno a oba herci i s hudebníkem Jaroslavem Ježkem emigrovali. Zkratku V+W jim vymysleli Němci, kteří jim nemohli přijít na jméno. Mimochodem, komunisti tuto zkratku později oprášili.

2. světová válka

Stalo se, že svět opět dychtil po krvi a počalo se znovu válčit. Jan Werich ve své knize mimo jiné vysvětluje, proč museli před válkou narychlo utéct z vlasti. Nemohli hrát a věděli, že jsou na mušce gestapa, za svoji kritiku a zesměšňování Hitlera.

Jak to vlastně bylo? Oni zkrátka říkali, co si mysleli. Sám Voskovec o Werichovi jednou s nadsázkou řekl přibližně toto: „Na škole mu pro jeho malé “mandarínské” oči říkali Číňan. Těm očím však nic neujde. Cokoli zjistí, ihned oznámí a nemine dne, aby něco nezjistil.“

Po válce se vrátili a navázali na předchozí divadelní tvorbu, avšak zanedlouho Voskovec opět emigroval, nejprve do Francie a následně už zůstal i s rodinou v USA, a Werich tak přišel o kolegu. Byli sice nadále v kontaktu, o čemž později vyšla kniha Dialogy přes železnou oponu, ale už nikdy to nebylo jako dřív.

Pražské jaro

To bylo období, kdy se projevil Werichův nesmírný optimismus a charakter. Dnes už všichni víme, co bohužel následovalo (vpád vojsk Varšavské smlouvy). Tehdy na chvilku vysvitla jiskra naděje, že se podaří komunismu navrátit lidskou tvář. Jan Werich opět hovořil k moudrým a rozumným, jak to měl ve zvyku. On nikdy nemluvil na hlupáky a nikdy jim nepřizpůsoboval svoji tvorbu.

Ale o tvorbě už se dozvíte více příště. Pokračování ve 2. čísti.

(zdroje: https://cs.wikipedia.org, https://www.databazeknih.cz/zivotopis/jan-werich-171 a dochované písemné, obrazové a zvukové záznamy)