Hezké pondělí, milí čtenáři, opět je tu další pondělí a s ním i začátek předposledního týdne do Vánoc. Dalo by se říct, že dnešek je svým způsobem takovým dnem rebelů. V roce 1988 byla v ČR (10. prosince) oficiálně povolena první demonstrace proti socialismu od začátku doby tzv. normalizace. A v raném Československu byl dnešek zároveň dnem, kdy u nás byly zakázány šlechtické tituly.

Úvodem

…A je to také den, kdy OSN schválila Všeobecnou deklaraci lidských práv. Rebelství by se dalo brát za něco špatného, ale zároveň je to vždy určitý boj za svobodu. I kryptoměny mají v sobě zakotven tento aspekt – boje za určitou nezávislost, např. na státech, bankách, apod. Tento článek bych proto rád věnoval našim malým i velkým rebelům v našich ústavech, kterým se říká škola.

Jak rozporuplná mohou být některá fakta o vzdělání a kolik srandy i pravdy se v nich nachází? Z některých lidských omylů vás přejde smích. Lidé si ve své historii nejzatvrzeleji a nejtrdošíjněji bránili právě ty nejpitomější názory a přesvědčení. Právě na to mnoho rebelů doplatilo, když skončili na popravišti, nebo ve vězení.

5 paradoxů ve vzdělávání a vzdělání

Vzdělání je svým způsobem velmi cenným bohatstvím. Nejbohatší lidé světa pochopili, že to nejcennější, co mohou předat svým dětem, jsou dovednosti  a zkušenosti, které jejich potomkům zaručí úspěch či moc. Učení je dovednost, které se lze naučit a člověk by se měl učit celý život. Ve vzdělávání je řada paradoxů, na které narážíme. Ty největší z nich si v tomto článku nyní popíšeme.

Čím víc toho vím, tím víc vím, že nic nevím

Začněme rovnou největším citátem slavného řeckého filozofa Sokrata, který zní:

„Vím, že nic nevím.”

Člověk, který se hodně učí, si najednou uvědomí, že vlastně ví jen velmi málo, zatímco když víte jen velmi málo, může se vám zdát, že toho víte hodně. Dalo by se tedy říct, že čím víc vím, tím víc si uvědomuji, že vlastně pořád nevím nic. Uvědomit si to, může být dost frustrující.

Na druhou stranu. Člověk neví, co neví. Neuvědomuje si, že kdyby věděl něco, co momentálně ještě neví, pomohlo by mu to v tom, co dělá. Kdybychom si dokázali uvědomit, kde spočívají naše mezery a co potřebujeme vědět, byla by již polovina problému prakticky vyřešena.

Když se chcete naučit učit, musíte se naučit zapomínat

Ač to může znít protichůdně, je to pravda. Lidský mozek funguje i jako úložiště dat. Má určitou kapacitu, kterou ani sebelepším tréninkem nelze rozšiřovat donekonečna. Představte si, že s sebou neustále nosíte obrovské množství dat a stále přidáváte další a další. Co by se stalo, kdyby nebylo možné průběžně mazat to, co už nepotřebujete?

Zřejmě byste jednoho dne zjistili, že si již nedokážete zapamatovat vůbec nic dalšího a vaše schopnost učit se by byla kompletně pryč.

Klademe pozornost na to, co nám nejde a nebaví

Další z řady mýtů o vzdělání nám říká, že se máme soustředit především na své nedostatky. Za každou cenu se učitelé musí snažit žáky porovnávat a ukazovat jim jejich nedostatky. Kde má žák navrch, tam nemusí nic dělat, ale nutíme ho, aby neustále řešil místa, kde jsou ostatní lepší.

Proč je to paradox? Má přece jít o proces vzdělání, jehož výsledkem je tvorba odborníků a kvalitních specialistů. Studenty (žáky) bychom měli podporovat především v tom, co je baví a v čem jsou dobří, ale my dosud děláme opak. Klademe důraz na průměrnost a vymáháme ji formou různých trestů a intervencí.

Řada velkých osobností nedokončila školu

Vzdělání se často považuje za úlohu různých ústavů a zařízení. Převládající názor dosud tvrdí, že bez těchto škol je vzdělání nemožné. Nabízí se srovnání s církví, která tvrdí, že abyste mohli být s Bohem, musíte jít na určité místo (kostel, klášter…). Stejně jako řada církví věří, že jen jen jejich cesta je ta pravá, věří řada z nás, že jedině tento náš vzdělávací systém umožní dětem se vzdělávat.

Je to však ve značném rozporu s tím, kolik významných velikánů školu opustilo. Oskar Schindler zachránil v nacistickém Německu na 1200 židů před smrtí, ačkoli ho to ve škole nikdo neučil. Bill Gates (dlouhodobě byl nejbohatším člověkem na světě) opustil Harvard. Nikola Tesla rozsvítil svět poté, co nejprve odešel z Karlovy Univerzity. A řada dalších, o kterých si můžete přečíst zde.

Ani ty nejprestižnější školy světa si neudržely budoucí největší osobnosti našich dějin.

Učíme se pro sebe, nebo pro společnost?

Poslední paradox vyjadřuje tato nenápadná, leč velmi zásadní, otázka. Naše ekonomika a volný trh je definován jako místo, kde si každý snaží uspokojit své vlastní potřeby. Škola je pak místem, kde se vychovávají budoucí zaměstnanci, kteří budou sloužit společnosti. Jenže společnost je nastavena tak, že každý hájí pouze své vlastní zájmy.

To je poměrně pokrytecký postoj k našim dětem, které učíme sloužit druhým ve světě, kde má každý myslet jen na své vlastní blaho. A tomu jsou přizpůsobeny i pravidla a zákony.

Mladí lidé by mohli být v budoucnu mnohem lépe připraveni, kdyby jim bylo umožněno vzdělávat se sami pro sebe. Definovat vlastní poptávku po vzdělání. Proč dosud trváme na modelu „uč se pro druhé, pracuj pro sebe“, je mi záhadou.

Osobně je mi bližší, když se učím sám pro sebe, abych později mohl něco udělat i pro druhé. Ale to už je můj subjektivní postoj. Jaký je ten váš nám můžete jako vždy napsat do komentářů pod článkem.

Mohlo by vás zajímat:

Kryptoměny díky decentralizaci napomáhají míru – mír je nejcennějším bohatstvím