Co je centrální banka – co je její úloha?

Centrální banka má mnoho úloh, které jsme si již částečně nastínili v předešlých článcích – kvantitativní uvolňování, úrokové míry, měnové stimuly. Centrální banka je takovou kvazi-institucí centrální vlády. Kvazi proto, neboť se od jiných institucí státu liší v tom, že je zcela nezávislá na centrální vládě. Vlády se totiž dost často mění a mají zcela odlišnou politiku. A právě centrální banka by tohle celé měla vyvažovat nezávisle na aktuálně vládnoucí politické garnituře.

Centrální banky jsou významnými organizacemi, které mají velký dopad na ekonomický vývoj ve vnitrostátním nebo nadnárodním měřítku, jako je například eurozóna. Nicméně většina lidí nemá přesnou představu o tom, jak tyto instituce vlastně fungují, ačkoli jsou jimi ovlivňováni ve svém blahobytu. Existence centrálních bank je vnímána jako samozřejmost a většina lidí se neptá, zda jsou vlastně nezbytné. Jak by vypadala ekonomika bez nich? Zda by se svět zhroutil? Na tyto otázky se pokusíme najít odpovědi.

Co je centrální banka?

Centrální banka je instituce zodpovědná za řízení a dohled nad měnovým systémem a finančními trhy ve své jurisdikci. Jejím hlavním cílem je udržovat stabilitu měny, podporovat hospodářský růst a mít pod kontrolou inflaci (cenová stabilita). Centrální banka emituje národní měnu, má pravomoc stanovovat úrokové sazby, regulovat bankovní sektor a provádět měnovou politiku.

Centrální banky mají obrovský vliv na ekonomiku a finanční stabilitu své země, a často také na mezinárodní finanční systém. Jejich rozhodnutí a politika mají důsledky pro úrokové sazby, inflaci, investice a celkový hospodářský vývoj.

Mezi základní funkce centrální banky patří:

1. Měnová politika: Centrální banka rozhoduje o množství peněz v oběhu a stanovuje úrokové sazby, aby ovlivňovala ekonomiku a dosahovala cílů stability a růstu.
2. Bankovní dohled: Centrální banka dohlíží na bankovní sektor a zajišťuje jeho stabilitu, aby minimalizovala rizika pro finanční systém.
3. Emise měny: Centrální banka má pravomoc emitovat a řídit národní měnu, zajistit její bezpečnost a dostupnost.
4. Dohled nad platebním stykem: Centrální banka zajišťuje efektivní fungování platebního systému, který umožňuje převody peněz a uskutečňování transakcí.
5. Zahraniční devizové rezervy: Centrální banka spravuje devizové rezervy země a zajišťuje stability výměnných kurzů.

Jak se tvořila agenda centrálních bank?

Pojem „centrální banka“ se datuje minimálně do 19. století. Nicméně centrální banky de facto existovaly již dlouho předtím. Taková Bank of England byla založena již v roce 1694. Vůbec první centrální banka vznikla ještě předtím asi v roce 1668 ve Švédsku, která nesla název Sveriges Riksbank. Federální rezervní banka (USA) byla založena těsně před válkou v roce 1913.

Instituce založené před 20. stoletím ale nebyly centrální banky v tom dnešním slova smyslu. Účel těchto bank hlavně spočíval v levném financování centrální vlády. Byly to v podstatě jejich vlastní tiskárny na peníze. A také měly garantovat směnitelnost bankovek za zlato. Což ale neplatilo vždy. Záleželo zrovna na době.

V roce 1781 vznikla ve Spojených státech první banku, kterou lze označit za centrální. Jmenovala se Bank of North America a měla nepřekvapivě primárně financovat vládu a stimulovat hospodářství země. Avšak po necelých dvou letech přišla o svá privilegia a stala se pouze běžnou komerční bankou. V roce 1791 byla založena First Bank of United States, která získala privilegia měnové autority v zemi. Tato banka však plnila svou roli pouze po dobu 20 let, neboť kongres neprodloužil její privilegia. Třetí pokus se datuje do roku 1816 s vznikem Second Bank of United States, avšak i tento experiment skončil po 20 letech. Až v roce 1913 byl založen Federální rezervní systém (Fed), který USA konečně získaly centrální banku s dlouhodobým mandátem a měnovou autoritou.

Během 18. a 19. století se tudíž utvářela agenda centrálních bank. Na začátku 20. století, kdy každý moderní stát již disponoval vlastní měnovou autoritou, se centrální banky chovaly podobně jako dnes. Regulovaly trh, spravovaly zlaté a devizové rezervy, emitovaly bankovky a prováděly měnovou politiku s cílem dosáhnout cenové stability – stejný cíl, který mají moderní centrální banky. Některé měnové autority dokonce usilovaly o deflaci. Příkladem je předchůdce dnešní tuzemské centrální banky, Bankovní úřad při ministerstvu financí za Aloise Rašína. Což byl i důvod, proč nebyl Alois Rašín v té době tolik oblíbený. A dnešními ekonomy je za svou deflační politiku hojně kritizován.

Jak se dělí centrální banky?

V dnešní době existuje asi 170 centrálních bank, které se rozdělují dle vlastnictví do tří skupin. Výjimečně je centrální banka plně soukromá, což je příklad Švýcarské centrální banky. Nejčastěji se ovšem setkáte s tím, že je centrální banka plně státní – Čína, VB, Francie, ČR. Pak je tu ještě kombinace obojího, kdy je centrální banka částečně v rukou státu a částečně soukromá (smíšené vlastnictví) – typickým příkladem je právě Federální rezervní banka (Fed) nebo Japonská centrální banka.

Mezi primárními úkoly centrální banky patří, že má nezávisle vykonávat měnovou politiku a poskytovat centrální vládě úvěry. Úvěry se ovšem poskytují pouze ve výjimečných případech, není to standardní a vlastně by se to nemělo dělat. Výsledovka centrální banky je součástí rozpočtu centrální vlády, ale má to pár háčků. Zisk a ztráta této instituce totiž vyloženě nefiguruje jako složka příjmů a výdajů centrální vlády.

Zisk centrální banky jde do rozpočtu vlády, což implikuje 100% zdanění. Zatímco zisk je příjmem rozpočtu centrální vlády v plné výši, případnou ztrátu si již musí centrální banka v podstatě hradit sama (není výdajem rozpočtu centrální vlády). Centrální banky ztrátu rolují do dalších období, kde se zaplatí z případných zisků. Vzhledem k tomu, že výsledovka je součástí rozpočtu, náklady jsou součástí výdajů rozpočtu centrální vlády a výnosy zase příjmem.

Dalším specifikem centrální banky je, že i když má záporný kapitál, nemůže zkrachovat. Pokud by se jednalo o komerční banku, při dlouhodobě záporném kapitálu hrozí logicky bankrot. V případě centrálních bank to problém není, protože akumulovaná ztráta je součást dluhu centrální vlády. Kromě toho se uvádí, že v dlouhém období jsou centrální banky ziskové. Jednoduše řečeno, její kapitál nás nemusí zajímat. Tady ovšem upozorňuji, že příliš velké ztráty by mohly ohrozit kredibilitu v očích veřejnosti.

Jak centrální banka funguje?

Jak už bylo řečeno, centrální banka má v gesci především měnovou politiku. Sem patří například cílování inflace a plná zaměstnanost, čehož se dosahuje skrze kontrolu krátkodobých úrokových sazeb. V moderním centrálním bankovnictví patří do měnové politiky i kvantitativní uvolňování. Tento nástroj se ale častuje jako nekonvenční nástroj, což je ovšem absurdní. Kvantitativní uvolňování se v moderních ekonomikách používá čím dál častěji.

Pověděli jsme si, že měnová politika centrální banky je nezávislá na centrální vládě. To ale neimplikuje, že nemůže fiskální politiku vlády nijak podporovat. Je vcelku standardní předpoklad, že když se aplikuje určitá fiskální politika, centrální banka pomůže. Typickým příkladem je fiskální expanze, díky které se stát velmi zadlužuje.

A nákladem dluhu jsou úroky. Centrální banka proto může za pomocí operací na volném trhu a kvantitativního uvolňování držet úroky dole po celé délce výnosové křivky. To je snem každého politika, protože si půjčuje při velmi nízkých nákladech. Ovšem centrální banka se na tomto podílet nemusí.

V září/říjnu 2021 Česká národní banka započala markantní zvyšování základní úrokové sazby, což se samozřejmě nelíbilo tehdejší ministryni financí. Neboť možnost levného dluhu se tímto způsobem ztratila. Faktem je, že centrální banka má v tomto ohledu obrovskou moc. Když se bankovní rada rozhodne, že nepomůže, centrální vláda s tím nic nenadělá. Stát se pak nemůže tolik zadlužovat.

Mezi další úlohy centrální banky patří centrální platební systém a vedení běžného účtu obchodních bank. Pak je tu bankovní dohled, mezi který například patří udělování bankovních licencí – v článku na tvorbu peněz jsme si vyjasnili, že komerční banky mají takřka speciální povolení na vytváření nových peněz v ekonomice.

Asi nejznámější úlohou centrální banky je emise oběživa, kdy vydává mince a bankovky. Komerční banky pro své vlastní potřeby oběživo vůbec nepotřebují, ale kvůli klientům musí mít k novým bankovkám a mincím přístup. Centrální banka jim je vydá na požádání, protože komerční banka má již od svého založení u centrální banky rezervní účet. S oběživem souvisí samozřejmě i tisk bankovek a ražba mincí.

V gesci je i správa cizoměnových rezerv a provádění cizoměnových intervencí. Cizoměnové intervence jsou typické pro režim fixních kurzů, který jsem popsal v článku na finanční krize. Jako poslední úlohu si uvedeme organizaci primárního prodeje dluhopisů centrální vlády – centrální vláda neprodává své dluhopisy licencovaným dealerům sama, dělá to za ni centrální banka.

Jak centrální banka ovlivňuje ekonomiku?

Centrální banka nemá nástroje, kterými by mohla ovlivňovat ekonomiku přímo. K tomu centrální banka využívá tzv. transmisní mechanismus. Tento proces si představíme na jednoduchém příkladu.

Představte si situaci, kdy je inflace řekněme 30 %. Jak dosáhnout toho, aby inflace klesla na cílová 2 %? Centrální banka nemůže ceny kontrolovat přímo, protože nemáme centrálně plánované hospodářství. Ale máme dostupný nástroj v podobě kontroly krátkodobé úrokové míry. Proto chcete úrokovou míru zvýšit, abyste rychlý růst cenové hladiny zastavili. A tím ovlivníte trh A, trh A zase ovlivní trh B a trh B ovlivní inflaci. Velmi stručný popis toho, jak celý mechanismus funguje. Který je i na přiložené infografice.

Jak to funguje konkrétněji? Když centrální banka zvýší úrokovou sazbu, způsobí tím skrze kanál bohatství pokles hodnoty aktiv na trhu. Například akciová portfolia investorů budou ztrácet na hodnotě. Tržní cena dříve emitovaných dluhopisů s nižšími výnosy půjde též dolů. Jelikož nově emitované dluhopisy mají vyšší úrok (výnos) z jejich držby. Hodnota nemovitostí začne klesat, protože poptávka klesne kvůli zdražení hypotečních úvěrů. To dále vyústí v pokles spotřeby a omezení investic. Naopak rostou úspory, protože se vyplatí je tvořit díky vyšším úrokům. Výroba se sníží, nezaměstnanost se zvýší. A zamýšleným důsledkem je pokles inflace.

Vidíte, jakou má moc centrální banka? Profesor Rejnuš s nadsázkou připodobňuje růst sazeb ke zbrani hromadného ničení. Protože skutečně napáchá i hodně škody. Lidé mohou přijít o práci, podnikání a ještě zchudnou. Bývalý předseda Fed Bernanke používal také zajímavé srovnání. Podle něj je zvýšení sazeb kvůli zkrocení inflace jako jít na komára s kladivem.

Popsaný proces je však pouze jedna cesta (cen aktiv) transmisního mechanismu. Těch kanálů je ale více – úvěrový, úrokový a kurzový kanál. Největší váhu má úvěrový kanál, protože ovlivňuje peněžní zásobu. A peněžní zásoba má v dlouhodobém horizontu nezpochybnitelný vliv na inflaci.

Závěrem

Centrální banka má obrovskou moc, co se týče ovlivňování hospodářského vývoje země. Nemá ale žádné přímé nástroje, kterými by centrální banka dosahovala svých cílů. K tomu využívá jednotlivé kanály transmisního mechanismu. A v konečném důsledku tak dosáhne cenové stability, ale za určitou cenu v podobě možné ekonomické recese nebo ekonomické krize.