Ray Dalio a změna světového řádu

Historie se opakuje, dochází k tomu pravidelně v podobě dlouhých ekonomických cyklů, které se střídají s přechodovými fázemi. Ty fungují jako očistné bouře, které smetou slabé články. Tak to alespoň tvrdí ve své obsáhlé studii Ray Dalio.

Ray Dalio: historie se opakuje

Sám je toho názoru, že pochopení zásadních změn v dlouhodobém historickém procesu, jež se vlastně neustále opakuje, mu dovolí odvodit nadčasové a univerzální principy pro vypořádání se s těmi změnami, které očekává.

Vedou bouře ke zlepšení?

Má ale skutečně pravdu, když tvrdí, že ony očistné bouře vedly ke zdravějším a pevnějším základům? Skutečně se během nich předala moc do jiných rukou? A pokud se tím opravdu změnil i stávající světový řád, pak do jaké míry a v čí prospěch?

Série článků, která bude po tomto úvodu následovat, si klade za cíl kriticky se zaměřit na Daliovu studii, podívat se očima historie na postuláty, které Dalio přináší a přenést je z poměrně úzké roviny ekonomické do roviny kulturní a sociální. Řečeno jinými slovy, poukázat na to, že nestačí dobře porozumět jen věcem ekonomickým a tržním a že celostní, holistické přístupy jsou to, co jim dá hlubší a lidštější rozměr.

Akademický vs. praktický přístup

Dalio sám přiznává, že jeho přístup není akademický a neslouží vědeckým účelům, ačkoli by docela dobře mohl. Je zaměřený na praktickou stránku věci, na hru makroekonomického investora, který musí pro úspěch své práce chápat věci lépe než jeho konkurence. Osobně se domnívám, že jeho doplnění o širší historický vhled a kontext z něj může akademický nástroj docela dobře učinit. 

Akademici a vědci, velice často zcela pohrouženi do své práce v klidném prostředí kateder historie, totiž obecně mají tendenci na praktickou stránku problému se příliš nesoustředit. Přistupují k problému s odstupem a mnohdy až klinicky, což může ve finále budit dojem toho, že jde o problém, který je pouze teoretický a nikoho a ničeho se netýká. Nic nemůže být praxi vzdálenější.

Závěr

Podaří-li se tedy tyto dva odlišné přístupy spojit, bude-li možné pohled akademika propojit s pohledem investora tak, aby i pro běžného čtenáře byla Daliova tvrzení zasazena do srozumitelnějšího, každodenního kontextu. Věci, kterými se Dalio zabývá, pak pro nás budou nejen ozvěnami vzdálené, či ne tak vzdálené historie, ale něčím, co může pomoci naplnit onu stále vysmívanou maximu, která praví, že dějiny studujeme proto, abychom se z nich poučili a neopakovali dokola stále stejné chyby.