Ve svém dalším vynikajícím článku “Nechce se mi” psycholog Dalibor Špok poukazuje na to, že zábrany a omezení, které jsme v minulosti převzali, ovlivňují pouze to, co se nám chce a co se nám nechce, nikoli co nakonec uděláme, nebo neuděláme.
Nechce se mi
Skvělá zpráva je, že to, co nakonec uděláme nebo neuděláme, je naše svobodná volba. Velmi zajímavou Daliborovou myšlenkou je, že správnost naší volby – její dobré budoucí následky, nemusí nutně doprovázat ze začátku nějaké příjemné pocity.
Dokonce i ten nejzarytější pesimista – pokud nemá nějakou zásadní psychickou poruchu – má možnost svobodné volby zvolit si myšlenku, na kterou není zvyklý, kterou dokonce nechce mít, se kterou není v souladu a ohledně které se cítí špatně – myšlenku optimistickou. Poté, co ji třeba 1000x s nechutí promyslí, může ji váhavě přijmout za svou a pokud se tak stane opakovaně, může si dokonce vytvořit nový osobnostní rys.
Už nejsme děti
Za našimi zábranami a omezeními se skrývají emoce, na které jsme zvyklí. I když nám s nimi není úplně komfortně, známe je, jsou “naše”. Ve skutečnosti s nimi spojujeme svou identitu, jsme jimi. Vyrostli jsme díky nim a jako dětem nám možná přišlo, že je potřebujeme k přežití (na nevědomé úrovni). Jsou pro nás snadnější, a proto jim dáváme přednost.
Potřebujeme změnu, ale…
Změna vyžaduje jistou citlivost. Říkat někomu, že stačí lusknout prsty a on se ze dne na den může přeorientovat na více konstruktivní vzorce myšlení, může být s ohledem na jeho opravdu náročnou situaci dost netaktní a hloupé. Jak trefně poznamenává Christina Grofová ve své knize “Žízeň po celistvosti”, ve které líčí svůj boj se závislostí na alkoholu, člověk, který se chce léčit, potřebuje dopadnout na dno, aby se mohl začít zvedat. Vtip je v tom, že každý máme to dno někde jinde. Někomu stačí, že mu je druhý den po párty špatně, někdo objeví své dno, až když se probere na lavičce v parku mezi bezdomovci.
Nejsme počítač
Jedním z důležitých momentů každé změny a každé terapie je schopnost být se svými negativními emocemi. Ideálně tak, že od nich ani neutíkáme, ale ani je neposilujeme racionalizacemi typu: “Mám to tak těžké, protože…” Tento postoj nezaujatého pozorování je dovednost, která se dá cvičit. Dalibor píše, že příliš rychlé opuštění toho, co bezpečně známe, ale co je kontraproduktivní (negativní emoce), nám může později uškodit: “Chápat kontrolu mysli zjednodušeně jako útěk (či jen umění odklonu pozornosti od něčeho) je nebezpečné a polovičaté.” Nicméně zároveň platí, že po přiměřeném zpracování našich negativních emocí, nastává doba, kdy je rozumné je opustit a jít dál.
Závěr
Dnešní zamyšlení bych zakončil Daliborovými slovy: “Máme svobodu vydat se i jinými myšlenkovými proudy než těmi, které ve vědomí zrovna dominují.” To, jak ji využijeme, je už jen na nás.
