Adventní zamyšlení aneb smrt jako tříbič hodnot

0
(0)
Josef Šťastný
Josef Šťastný
O obchodování na burze se zajímám už asi 7 let. K mým oblíbeným trhům kromě krypta patří forex. Velký přínos tradingu a investování vidím v tom, že nám mohou rozšířit naše obzory a pomoci převzít více zodpovědnosti za naše finance. Kromě burzy učím meditaci a zajímám se o buddhismus.

Rozhodně nechci nikoho strašit smrtí, nicméně na mě osobně působí vědomí, že zemřu, velmi motivujícím dojmem. Mohu se plně ztotožnit s výrokem Steva Jobse: „To, že víte, že jednoho dne umřete, je nejlepší způsob, jak se vyhnout myšlenkové pasti, že máte co ztratit. Vy už jste nazí. Není žádný důvod neřídit se tím, co vám říká vaše srdce.“

Úvod

Australská písničkářka a spisovatelka Bronnie Ware strávila velkou část svého života pečováním o umírající a smrtelně nemocné. O svých zkušenostech hovoří v knize Čeho před smrtí nejvíce litujeme, která se stala světovým bestsellerem.

Své postřehy kategorizovala do 5 základních oblastí, kterými se umírající krátce před svou smrtí nejvíce zabývali.

„Škoda, že jsem neměl kuráž žít podle svého a ne tak, jak ode mě očekávali ostatní.“

Slovy Steva Jobse: “Váš čas je omezený, neplýtvejte jím na to, abyste žili život někoho jiného.“

K tomu, abychom se učili, potřebujeme učitele. Můžeme se učit i sami, ale pokud máme dobrého učitele, postupujeme mnohem rychleji. To platí pro jakoukoliv lidskou činnost od hry na klavír až po životní styl. Těmi prvními učiteli jsou naši rodiče, od kterých přebíráme a odkoukáváme to, jak žijí svůj život. V pubertě často volíme jiné životní vzory a později si v ideálním případě vytváříme vlastní styl. Nicméně často nás životní styl není až tak náš vlastní – může být revoltou proti rodičům nebo naopak snahou zalíbit se jim nebo nějakému jinému učiteli. Pokud nenajdeme svůj vlastní „styl“, ať už v životě nebo v jakékoliv jiné činnosti, budeme se cítit neúplně. Můžeme žít stejně jako rodiče nebo jako kdokoliv jiný, ale pouze když to nebudeme jen kopírovat nebo naopak revoltovat proti někomu, ale budeme tak žít, protože to skutečně chceme, budeme šťastní. Nemusíme být za každou cenu originální, ale musí nám to „sedět“.

„Neměl jsem pracovat tak tvrdě“

Špatná zpráva pro workoholiky 😉 Ve své skvělé knize „Dvojí tvář lenosti“ Kateřina Lachmanová ukazuje na workoholismus jako na formu lenosti. Na rozdíl od lenocha „klasického“, který má problém začít něco dělat, rozjet se, lenoch „notoricky přetížený“ má problém se zastavit. Díky této neschopnosti/neochotě se zastavit mu unikají především vztahy nebo spiritualita. Tváří tvář smrti, kterou můžeme chápat jako poněkud vynucené zastavení, „lenoch workoholik“ najednou vidí, co vše mu díky neschopnosti občas se zastavit nebo aspoň zpomalit, uniklo a lituje toho. Samozřejmě, že se tu a tam objeví čas, kdy je potřeba zabrat a věnovat se plně a jen práci, ale je rozdíl, když tato doba představuje nějaký úsek, který má začátek a konec (nebo aspoň přestávku 🙂 a tím, když se protáhne na celý život.

„Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal najevo své city“

K tomu, abychom se sami citově nezraňovali, když chceme dávat najevo své pozitivní city, jich potřebujeme mít přebytek, protože pokud se chceme pozitivně sdílet, ale necítíme své pozitivní emoce dostatečně silně, často to dopadne tak, že naše pozitivní naladění rychle zmizí v oblaku šedi. Možná se pletu, ale mám pocit, jako kdybychom měli větší tendenci sdílet ty negativní pocity, což je samozřejmě pochopitelné z toho pohledu, že jejich sdílení funguje z části jako terapie.

V jedné knize o randění jsem četl, že proces seznamování často probíhá tak, že si dva lidé vzájemně sdělují svá traumata, což je vtipné a poučné zároveň. Na sdílení negativních pocitů není nic špatného, ale většina lidí ke konci života lituje spíš toho, že málo sdíleli to pozitivní. Jako kdyby hovořit o tom negativním bylo pro nás nějak jednodušší 🙂

Zkusme tedy nyní v době adventu vědomě zasdílet něco pozitivního. A pokud na to nejsme zvyklí, tak buďme opatrní, aby nás zpětná reakce nepříjemně nepřekvapila. Je dost možné, že pokud naše naladění bude upřímné, zpětná reakce bude pozitivní.

„Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli“

Říká se, že okolo 80 % toho, co v životě nejvíc řešíme, leží ve vztazích, ať už jde o vztahy přátelské, rodinné nebo pracovní. Dokonce hodně čistě obchodních vztahů je ovlivňováno přátelskými nebo opačnými vazbami. Pokud žijeme v přátelském prostředí, ze kterého můžeme čerpat sílu, lásku a inspiraci, rosteme. Je jedno, jestli jde o dobře fungující rodinu nebo „jen“ partu přátel. Možnost sdílet se s ostatními je jedna ze základních lidských potřeb; ukazuje na to, že jsme vzájemně propojeni mnohem více, než si myslíme.

„Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější“

K tomu, abychom byli šťastní, nepotřebujeme být bohatí. To je možná poněkud divně vyhlížející věta v článku v rubrice Bohatství, ale je pravdivá. Šťastní můžeme být právě teď, což už může vyznívat téměř jako fráze pro ty, kteří nějakou dobu listují v literatuře o seberozvoji, ale je to pravda. Bronnie používá slovo „dovolit,“ které mi zní moc hezky. Chce to trochu citlivosti, abychom ten pocit dokázali zachytit.

F.M. Dostojevskij prý říkal, že štěstí nespočívá ve štěstí, ale v jeho dosahování. S tím nesouhlasím. Štěstí, pocit štěstí je cenný sám o sobě a pokud jsme jej už někdy v minulosti cítili, můžeme si na něj kdykoliv vzpomenout a nemusíme čekat, až jej „dosáhneme.“ Ten pocit může být dost nezávislý na naší zevní situaci a – paradoxně – pokud jej dokážeme udržet i ve velmi těžké zevní situaci, dovolíme si jej, ona se tím zlehčuje, prosvětluje…

Závěrem – Další doporučená a motivující literatura o smrti

Stephen Levine: Žijte naplno

Steven stejně jako Bronnie Ware doprovázel mnoho let umírající. Došel k závěru, že smrt až příliš často zastihuje lidi nepřipravené. Viděl dokonce i dlouhodobě nemocné pacienty, kteří měli dost času na to, aby „dali své věci do pořádku“ a vyrovnali se smrtí, jak naříkají, že jsou nepřipraveni. Proto vymyslel roční program, takový experiment, ve kterém se chováme tak, jako kdyby nám zbýval už jen jeden rok života. Dotýkáme se jen toho, co nám dává skutečný smysl. Blíže viz jeho kniha Žijte naplno.

Anton Grosz: Dopisy umírajícímu příteli

Toto je moc hezká knížka pro „zápaďany“. Velmi srozumitelnou formou předává tibetské učení o smrti a umírání.

Sogyal Rinpoche: Tibetská kniha o životě a smrti

Duchovní klasika.

Zdroje:
Bronnie Ware: Čeho před smrtí nejvíce litujeme
Steve Jobs – výroční projev na stanfordské univerzitě

Klikni na hvězdičky pro hodnocení!

Průměrné hodnocení 0 / 5. Počet hlasujících 0

Buď první kdo článek ohodnotí

Přihlásit k odběru
Upozornit na
guest
9 Komentáře
nejstarší
Nejnovější S nejvíce hlasy
Zpětná vazba na text v článku
Zobrazit všechny komentáře
Ric

Pokud budeme o smrti pouze přemýšlet, pak je to dobrý začátek, ale abychom pochopili skutečný smysl života, potřebujeme se zajímat o to, jaký smysl životu dal ten, kdo ho vytvořil. Jedině ten, kdo něco vytvoří přece zná účel a smysl toho co vytvořil. Ric

Ric

Vážený příteli, hodně jsem nad tím přemýšlel, jak vám na tento dotaz odpovědět.
Jsem člověk s analytickým myšlením a proto, sám pro sebe, jsem si potřeboval zodpovědět a definovat upřímně proč vlastně žiju, jaký smysl to všechno má ? Že tak složitý a dobře fungující mechanismus skloubený dohromady jako je naše tělo se vytvoří v matčině těle podle přesně daného receptu (informace), která je dána v našem genomu, pak se narodí a má všechny předpoklady proto, aby se mohl vyvíjet a růst. Pak si člověk dá v životě určité cíle, kterých dosáhne, ale pak přichází stáří a smrt. Samozřejmě, že po nás něco zůstane pro naše děti, ale pořád to nevypovídá nic o tom, proč se to vše děje. Kdo dal ten mechanismus, o kterém píšete dohromady, kdo uložil tu informaci do genomu ?
Když se takto začněte ptát a přemýšlet, tak vás to táhne hlouběji, hledat odpovědi na základní otázku proč tu jsem, jaký to má všechno smysl. Uznávám, že ta otázka je hodně nekomfortní, někdy i bolestivá. Pokud budete chtít budu pokračovat. Ric

Ric

Děkuji vám za možnost pokračovat a za zájem. K tomu, abych něco napsal mne také inspirovala úvodní fotografie, kterou jste umístil nad svým příspěvkem.
Když tedy přemýšlím nad tím vším, docházím k tomu, že tak složité věci, jako je lidský mozek který funguje stále jen na cca 10 % své skutečné kapacity prostě nemůže být dílem náhody. Kdysi, za komunistů když jsem chodil do školy se nám toto paradigma snažili natlačit do hlavy, všechno se to stalo náhodou a evolucí. Měli na to jedno zaklínadlo 4 miliardy let.
Došel jsem k závěru, že ten kdo věří takto nelogické věci, musí spáchat tzv ,, intelektuální sebevraždu ” .
Proto je pro mě daleko logičtější pohled toho, který věří v Boha, který stvořil svět viditelný i neviditelný.
Kdysi jsem byl za tento názor vysmíván, protože byl takříkajíc nekorektní s obecně přijatým názorem, že víra v Boha je jen pro slabochy, kteří potřebují nějakou berličku.
Nevím, zda budete mít zájem abych dále psal, anebo mi řekněte, že to stačí 😉.
Ric

Ric

Opět vám děkuji za reakci. Přemýšlím nad tím, co jste napsal.🤔
Napište mi prosím, jak to vnímáte,
co je to život, jak vznikl a také,
co pro vás znamená věta, že tvoření se děje od nepaměti.
Přeji vám příjemné odpoledne . Ric

Ric

Dobrý večer,
pokud bych vám mohl sdělit můj pohled na život a tvoření, tak bych si asi vybral tento úryvek z knihy, kterou čtu.
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.

Toto je můj pohled i moje osobní zkušenost s Bohem, tak jak jste to psal – sebe vědomý, zároveň inteligentní a tvůrčí; nemá počátek, existuje od nepaměti.
Vlastnosti, které jste velmi dobře popsal vnímám spíše jako vlastnosti osoby, než jako energii, nebo něco neosobního.
Ať se vám daří. Ric

spot_img